Přednosti a nedostatky: životní strategie ?

Julio Iglesias je pro mě pán z desky, kterou si maminka občas večer pouštěla na gramofonu a zasněně se přitom dívala do dálky. I když těžko bude někdy mým idolem, musím uznat, že hlas má opravdu výjimečný. S téměř 300 miliony prodaných alb se řadí k nejprodávanějším zpěvákům na světě. Julio Iglesias zpívá dodnes, a to ve čtrnácti jazycích včetně japonštiny a mandarínské čínštiny (!).  Málokdo však ví, že se před tím, než nastartoval oslnivou uměleckou kariéru, živil jako brankář v Realu Madrid. V rozhovoru na CNN nedávno řekl: „Když hrajete v klubu jako je Real Madrid, musíte být dobrý. Byl jsem dobrý fotbalista, ale ne nejlepší. I proto jsem utekl ke zpěvu...“

A to mě vede k hlubokému zamyšlení: v omezeném čase, který tady všichni máme, a s možnostmi a prostředky, které ani zdaleka nejsou nekonečné, je lepší životní strategií věnovat se rozvoji svých předností až k dokonalosti, nebo naopak pracovat na překonání vlastních nedostatků? Pro to, aby byl člověk světovým neurologem, sprinterem nebo klavíristou je bezpochyby zapotřebí odevzdání se a absolutní soustředění na svůj obor. Do žádné z těchto profesí se však člověk nerodí. . Vyplatí se proto zcela se soustředit na to, co vám jde a jste v tom dobří? I za cenu toho, že jiné věci vám nepůjdou vůbec? Nebo to dotáhnout na přijatelnou úroveň ve všem, co se může v životě ukázat důležité?

Perspektivou životního příběhu Julio Iglesiase je odpověď jednoznačná. Když se však on sám rozhodoval mezi hudbou a fotbalem, neměl žádnou záruku, že se místo světové hvězdy nestane provinčním barovým zpěvákem, který si občas v neděli jde „začutat“ s kamarády.

Pro mě tato otázka není jenom řečnická.

V mezinárodním prostředí, kde se pohybuji, právě teď hodně pociťuji svůj handicap ve francouzštině. Ano, měla jsem ji dva roky na vysoké škole, takže poměrně slušně rozumím. Dokonce jsem za posledních deset let zaplatila za různé soukromé hodiny s francouzskými studenty a studentkami peníze, které by vystačily nejméně na měsíční pobyt v Bretani. A to ani nezmiňuji, že jako „náhradu“, abych si aspoň trochu pozvedla pochroumané sebevědomí, jsem mezitím zvládla na velmi slušné úrovni italštinu. Můj galský problém to však nevyřešilo.

Nějakou záhadnou přitažlivostí, nebo spíš škodolibostí osudu, se ve společnosti vždy dostanu do francouzského koutku, kde se cítím trapně, protože jen koukám, poslouchám, a nemůžu přispět do diskuse. U lidí, kteří všichni ovládají angličtinu, by samozřejmě bylo slušné, aby brali ohledy a přepnuli do jazyka, kterým mluví všichni. Ve skupině dvou a více žabožroutů to je však zcela nereálné očekávání.

A tak si říkám: mám udělat další zoufalý pokus o parlez-vous français, abych se příště cítila o něco méně trapně? Nebo se raději pokusit zazářit v tom, co mi už docela dobře jde?

A jak to máte vy??